Horní menu

Fulltextové vyhledávání

Drobečková navigace

Úvod > Obec > Historie > Vlkošský mlýn

VLKOŠSKÝ MLÝN

 Bez názvuoo.jpg


Vlkošský mlýn a jeho církevní vrchnost

Na okraji Vlkoše se nachází dvě budovy, mezi kterými protéká mlýnský náhon nesoucí od pradávna jméno Říka. Tyto dvě budovy jsou ve skutečnosti bývalým vlkošským mlýnem. Stejně jako plyne voda v mlýnském náhonu, plyne i čas, který odnesl vzpomínky vztahující se k těmto budovám. Cílem následujících řádků, proto je, připomenout jejich historii.

Na mlýnském náhonu dříve mlelo několik mlýnů a nejstarším z nich byl právě mlýn vlkošský. Současná stavba pochází z roku 1726, ale dějiny vlkošského mlýna sahají o téměř 600 let zpět. Podle záznamů z obecních kronik „první zmínka o mlýně ve Vlkoši pochází z roku 1348, kdy část obce patřila ještě Velehradskému klášteru.“ V jiných záznamech je dokonce uvedeno, že mlýn stojí na místě bývalého kláštera.

V roce 1391 byla velehradská část prodána světské vrchnosti a to Vilému a Albertu ze Šternberka. Následovalo rychlé střídání majitelů Vlkoše a také mlynářů, kterým byl mlýn pronajat. „Prvním známým mlynářem byl Jan Stračina, který zde mlel od roku 1594. Podle urbáře z roku 1615 odváděl mlynář Stračina dávky vrchnosti o sv. Jiří, o velikonocích, o sv. Václavu a o sv. Martinovi.“ Zkáza vlkošského mlýna a mlynáře Stračiny přišla o pár let později. „Za třicetileté války (1618–1648) byl mlýn úplně spálen a rozbořen. Po skončení války byl v roce 1649 spálený mlýn prodán novému majiteli. O čtyři roky později stal se vlkošský mlýn opět panským, neboť 29. října léta Páně 1653 jej koupil od vlkošského mlynáře olomoucký biskup Leopodl Vilém.“

Po následující čtyři roky zůstal mlýn pustý. Marně panská vrchnost nutila vlkošskou obec k opravě. „Biskupský duchovní písař Tomáš Sartori navrhl 7. srpna 1657, aby se mlýn v létě 1658 postavil na troje složení i s olejnou, má-li být užitečný.“ Stalo se. „Mlýn postavil mistr Loubal, avšak opět jen dřevěný. V zápisu z lánského rejstříku z roku 1667 však žádná zmínka o mlýně není.“ Další zápis v kronice hovoří opět o mlýně jako o zchátralém. Je tedy pravděpodobné, že dřevěný mlýn opět shořel nebo jej postihla jiná zkáza, jak potvrzuje další zápis v kronice: „Mlýn zůstal v rozvalinách až do roku 1682, kdy Karel II. z Lichtenštějna-Kastelkornu dal postavit vlkošský mlýn ze dřeva o dvojím složení a kašovníku, aby biskupství, beztoho ožebračené, snad svým podnikem ještě více nepoškodil. Mlýn nadal výsadami, když poručil poddaným z dějin biskupských blíže Vlkoše ležících, že jsou povinni mleti ve vlkošském mlýně. Mlynáře oprávnil konfiskovati obilí oněch biskupských poddaných, kteří by přes zákaz mleli na cizopasných mlýnech.“ Zmíněné privilegium bylo pro mlýn velmi významné.

V dalších letech se nájemci mlýna často střídali. Víme, že roku 1723 umřel mlynář Fiala. V té době byl dřevěný mlýn opět ve špatném stavu a hrozil zřícením. „Dne 10. září 1723 navrhl kroměřížský hejtman Josef Jiří Rogoiský kardinálu Schrattenbachovi, aby ve Vlkoši, kde je mlýn na spadnutí, vystavěn byl kamenný mlýn, který bude biskupství jistě k užitku“ Biskup návrh schválil a následující rok byl do Vlkoše dovážen materiál potřebný na stavbu mlýna. Samotná stavba byla započata v roce 1725 a dokončena byla v červnu 1726. „Mlýn byl postaven ve slohu barokním, který později částečně narušil majitel mlýna přístavbou a přestavbou.“ Na předním štítě mlýna je dodnes dobře znatelný nápis v kartuši  WISTAWEN GEST TENTO MLEN ZA I:M: O: C: E: CARDINALA DE A.W. SCHRATTENBACH * 1726 ROKU (Vystavěn je tento mlýn za kardinála A.W. Schrattenbacha, 1726)

Nový mlýn ve vlastnictví biskupství dlouho nezůstal. „V listopadu 1758 koupil mlýn od olomouckého biskupského hraběte Leopolda II. Fridricha z Egkhu[5] Jan Trval. „Mlýn měl tehdy patero složení, kašovník, olejnu, 12 měřic rolí 2 louhy a 2 zahrad. Mlýnu byla zachována svoboda, že biskupští poddaní z dědin blíže Vlkoši byli povinni mleti a tlačiti olej ve Vlkoši.“ Následující léta se majitelé mlýna opět střídali, i když ne tak rychle jako v letech předchozích. Mezi posledními mlynáři zmiňme např. Hartla, Martilíka. Posledním majitelem mlýna se stal v roce 1914 Josef Vávra, který po roce 1919 opravil mlýn a roku 1927 přistavěl obytné budovy. V roce 1929 byla přistavěna „malá strana“, kde byla po následujících 9 let umístěna místní sokolovna. V mlýně byla v meziválečném období umístěna také pekárna, která byla spolu s mlýnem v roce 1951 znárodněna. Zařízení mlýna bylo koncem 80. let zničeno a již neopraveno. Rod mlynáře Vávry, zde žije dodnes, ale mlýnské kolo se již netočí a mouka se nemele.

 

Tajná chodba a vlkošský hastrman

Každý mlýn je opředen pověstmi a pověrami. Výjimkou není ani mlýn vlkošský. „Vypravuje se, že mlýn je spojen podzemní chodbou s klášterem v Přestavlkách. Při první přestavbě mlýna r. 1919 byly zjištěny pod mlýnem rozsáhlé sklepy se zazděným klenutým tajným vchodem, ale zazděný otvor se tehdy nevybral, takže není pravda úplně potvrzena.“

Ke každému mlýnu odpradávna patřil i vodník. Také mlýn ve Vlkoši měl svého vodníka, o kterém se dětem vypravovaly pověsti. V kronice je zaznamenána pověst, která byla vydána ve Vlastivědném sborníku 1932–33, ročník XI. „Jedna stařenka vypravovala, že když byla ještě mladým děvčetem, šla jednou k večeru do mlýna. Když přešla lávku a vcházela na cestu do mlýna, viděla v dálce před sebou přicházet malou osobu, nejspíše hocha ze mlýna. Zpočátku si ho ani nevšímala, raději se dívala na krásnou oblohu, na níž se stříbrný měsíc usmíval a hvězdy jak jiskry se třpytily. V tom se náhle k mlýnu zadívala a hrozně se lekla. Nohy jí zdřevěněly, chtěla utéci, ale nemohla. Hoch, který před chvilkou ze mlýna vešel, blížil se k děvčeti. Jak blíž přicházel, tak postava jeho rostla – byl jako muž – a už byl jako obr. Měl dlouhé zelené vlasy až po ramena, plné bahna a vodních trav, velké oči zlověstně svítily, široká ústa se kysele šklebila, že šatů mu kapala voda. Dívka se až za dlouhou chvíli z hrozného leku vzpamatovala a utíkala domů. „Lidičky, to jsem se polekala, celá se třesu, viděla jsem hastrmana!“ udýchaně vypravovala. „To se snad mýlíš, a kdes jej viděla?“ ptali se domácí. Děvče jim vše vypravovala. Sběhli se lidé, šli se na vodníka podívat, ale po něm nebylo nikde ani památky. Jen z dálky v hustých travinách bylo slyšet jeho pronikavý chechot. Když se lidé vraceli domů, doprovázela je smutná vodníkova píseň. Staří lidí se křižovali a říkali dětem „Dejde pozor na vodu, jistě se někdo brzo utopí!“ Když bylo málo vody a mlýn se musel zesílit parním kotlem, rozzlobil se asi vodník a odstěhoval se z Vlkoše do jiného vodního mlýna. A když byl později vlkošský mlýn proměněný v mlýn elektrický, teprve by se starému vodníku nelíbil.

Na závěr poznamenejme, že za olomouckého kardinála Schrattenbacha byl mezi lety 1732-36 vystavěn také místní kostel. Kostel a mlýn jsou tak významnými doklady stavební a hospodářské činnosti církevní vrchnosti v obci a v regionu.