Horní menu

Fulltextové vyhledávání

Drobečková navigace

Úvod > Obec > Historie > Zajímavosti

ZAJÍMAVOSTI 

Název obce objasňuje Josef Dostál, bývalý okresní konzervátor Vlastivědného muzea v Přerově, od základního slova vlk. Ten Vlk, asi majitel, možná zakladatel dějiny, byl snad malý nebo menší postavy, tak mu říkali Vlkoš, což je asi zdrobnělé slovo od slova vlk. Nejstarší písemná zpráva o Vlkoši pochází z roku 1294, kdy bratři Hartleb a Vítek z Dubňan darovali její polovinu velehradskému klášteru.

Vlkošský mlýn z roku 1726, postavený ve slohu barokním. Jedná se o významnou technickou památku, která je v seznamu Státních nemovitých památek přerovského okresu. Zajímavá je i po stránce architektonické. Dokládá hospodářské podnikání církevní vrchnosti, jak o tom svědčí nápis na štítě:         Wista WEN GEST
                                  TENTO MLEN ZA J. M.
                                  O.C.E. CARDINALA
                                  de A. W. SCHATTENBACH 1726 ROKU
v roce 1928 byla ve mlýně postavena pekárna, která byla v provozu až do roku 1966.

Místní část Kanovsko byla do poloviny minulého století samostatnou obcí. Z historie je známo, že v roce 1261 daroval Přemysl Otakar II. olomouckému biskupu Brunovi několik vesnic v hulínském kraji, mezi nimiž bylo i Kanovsko. Uprostřed návsi na Kanovsku stojí, obklopena malou, ale pěknou zahrádkou, kaple, vystavěná původně jako zvonice v roce 1863. Nedílnou součástí Kanovska je místní rybník, který byl původně napájen drenáží z okolních polí. Tato vodní nádrž byla v roce 2005 vyčištěna, vyspraveny břehy a je napájena vodou z Mlýnského náhonu.

Ve Vlkoši bývalo 7 rybníků, které byly postupně zaváženy. Středem obce protéká vodní tok Mlýnský náhon (Říka), která je nedílnou součástí vesnice. Původně sloužil k pohánění kol vodních mlýnů. Voda bývala tak čistá, že v ní hospodyně máchaly prádlo. Všichni mlynáři, kteří využívali tento vodní tok k pohonu svých mlýnů, byli povinni Říku každý rok čistit. Tento vodní tok byl v roce 2008 v zastavěné části obce revitalizován.

Při náhodné prohlídce pokladního trzoru na obecním úřadě byla dne 23. 3. 1990 nalezena železná pečeť. Na kulaté pečeti je tento nápis:  PECZET OBCE WLKOSKE
Záhadou je letopočet na této pečeti. Obrátíme-li pečeť letopočtem dolů, vychází rok 1891. Nedorozumění vzniklo proto, že číslovka 9 obrácena se čte 6 a 8 je i obráceně stejné. Je tedy pečeť stará 310 nebo pouhých 100 let? Letopočet dole je odůvodněn tím, že na pečetích bývý rok dole a slova se čto zleva doprava. Státní archiv v Olomoci potvrdil půdov z roku 1681.

Hřbitov ve středu obce (kolem kostela).

Pomník padlým r 1921 (v parku před školou).

Mít za podnájemníky okřídlené myšky? Pro někoho zlý sen. Pro rodinu Kroupovu z Vlkoše u Přerova realita.
Samičky chráněného netopýra brvitého si půdu jejich stavení vybraly jako svou porodnici. Jednou sem přiletěly přivést na svět svá mláďata, a pak se sem vracely rodit každý rok. Tak nenápadně vznikla ve vlkošském statku za místní kapličkou letní kolonie netopýrů.
„Už jsme si zvykli, i když ze začátku to pro nás byl šok. Najednou nám po půdě létaly stovky netopýrů. Hlavně manželka byla zděšená při představě, že by tam měla jít věšet prádlo a netopýr by se jí chytl do vlasů,“ vzpomíná Vladimír Kroupa. Postupem času ale nájemníky s mystickou pověstí přijali za své. Vlastně ani neměli na vybranou. Jejich dům zapsali odborníci do národního seznamu soustavy Natura 2000, která ochraňuje evropská stanoviště nejohroženějších rostlin a živočichů. A dostali se tak pod drobnohled ochránců přírody.
„Netopýři žijí ve vlkošském statku už dvanáctým rokem a my jsme rádi, že je majitelé nevyhnali. Je to v Olomouckém kraji rarita. Samičky tam přiletí vždycky začátkem léta, v průběhu června či července porodí a do srpna pobývají s mláďaty u Kroupů,“ uvedl Jiří Šafář, pracovník olomoucké Agentury ochrany přírody a krajiny České republiky. Začátkem září pak zamíří netopýří matky z Vlkoše do štol, jeskyní, stromových dutin a skalních útvarů, kde se spáří se samci. Jediné, co po nich Kroupům na půdě zůstane, jsou kila výkalů v papírové krabici. „Slyšela jsem, že jsou dobré jako hnojivo, ale ještě jsem to nezkusila,“ říká manželka Ludmila Kroupová.
V říjnu si „jejich“ netopýři najdou svá zimoviště a v listopadu se uloží k zimnímu spánku, ze kterého je probudí až jarní sluníčko. „No a příští léto zase přiletí k nám porodit novou generaci,“ říká smířeně Vladimír Kroupa. (sedmička, 5. září 2009, autor: Lenka Chalupová

 


Naše Říka byla nedílnou součástí života naší vesnice, dnes už tomu tak není. Předně je značný rozdíl v čistotě vody. Voda bývala tak čistá, že v ní hospodyně máchaly prádlo, nebo si brávaly vodu na praní domů. Každého roku byla Říka čistěna. Všichni mlynáři usazeni na jejím toku byli povinni Říku čistit. Obyčejně v letních měsících před žněmi byla voda v Horní Moštěnici u splavu zastavena. To byla radost pro chlapce a děvčata.
V Říce totiž bývaly malé i větší ryby a středem Říky tekl jen úzký pruh vody a ryby se chytily snadno do ruky. Ty skončily doma obyčejně v zobáku kachen nebo slepic. A pak jednoho dne nastoupila řada chlapů s lopatami a rýči, ve vysokých gumových botách a začalo čištění. Bahno se vyhazovalo na břeh a všechno se odváželo za vesnici (na Bědachov). Po vyčištění byla voda na splavu v Horní Moštěnici opět spuštěna.
Mládež se většinou koupávala za Vávrovým mlýnem, kde dno bylo vybetonováno a vody tam bylo až po krk. Pěkné bylo i koupání u mlána Polňáka.
Jinde se koupat nedalo, poněvadž bylo dno bahnité, voda se rychle zakalila, takže koupající byl více špinavý než čistý.
Před mlýnem na prostranství bylo postaveno plavisko. Za letních dnů zde vždy před večerem vodívali pacholci nebo selští chlapci plavit koně nebo krávy.
Chlapci se pokoušeli na Říce i o podkování. Jako loď jim sloužily obyčejně necky nebo bočnice z vozu. Cesty se podnikaly až za porážku. Na těchto výpravách prožívali chlapci hotová vysněná dobrodružství. Říka také bývala plná hus a kachen. Hospodyně je vyháněly na Říku od jara do podzimu a často je musely hledat daleko po proudu ke Kyselovicím. Říka byla také eldorádem dětí v zimě. Když zamrzlo, klouzaly se až za kanovské zahrady, ke mlýnu i za mlýn. Bruslilo se většinou na "kotvách", některé děti měly jen 1 kotvu na noze a druhou nohou se jen odrážely.
V zimním období podnikali chlapci také dobrodružné cesty na bruslích až za Věžky k bývalému vodnímu mlýnu Vrbák.
Při jarním tání se hoši často vykoupali ve studené vodě při jízdě na ledových krách a to je doma potom čekal výprask - ale to už patřilo k tomuto dobrodružství.